Nevím jak ve Vás, ale ve mně dřímá neustálý “pud” prozkoumávat nové cesty a místa. Je celkem jedno jestli je to neprozkoumaná stezka mezi vesnicemi 5 km od domu či vršek hory 1000 km odsud. Ta radost z nového je vždy stejná. No.. možná trochu větší, když je to ta hora, ale jen o trochu.

Tak tento “pud” mi už hodně dlouhou dobu říkal, že jsem nikdy nebyl v Orlických horách a že bych se tam měl vypravit. No dobře povídám a jelikož necestuji rád sám (sdílená radost je dvojnásobná radost), řekl jsem o tom mém puzení ještě několika přátelům a ejhle další čtyři se připojili.

Takže jsme naplánovali termín, sbalili spacáky, připravili kola a v sobotu 18.7. ráno jsme se sešli v Kolíně na nádraží.

Cesta do České Třebové, našeho výchozího bodu proběhla bez nejmenšího zádrhelu a za dvě hodiny jsme již stáli před nádražím a rozhlíželi jsme se po vhodném startovním bodu. Ten jsme našli velice záhy a to nedalekou kavárnu 59metrů, kde jsme nad kávou našli ideální trasu pro první část cesty do Letohradu.

Cestou jsme se ještě zastavili u Horákovy kaple sv. Panny Marie, kde pramení zázračný pramen mládí a mladické svěžesti a čirou náhodou tam potkali praprapravnučku stavitele pana Duška a její dcera paní Eliška nás vyfotila u vchodu a na fotce zanechala nesmazatelný otisk.

Poté jsme již bez velkých přerušení dorazili do Letohradu, kde nás na zámku čekal velice příjemný oběd.

Z plodného rozhovoru, který probíhal při čekání na jídlo, snad jen vypíchnu Martinovu větu: Nejsou války, rodí se blbečkové!

Plně nasyceni jsme vyrazili dále. Hnala nás představa koupání ve vodní nádrži Pastviny. Po cestě  jsme potkávali účastníky závodu Tour de Biere, kteří evidentně už závod dokončili. Dalo se to poznat jednoduše, byli totiž úplně namol. Dva dokonce skákali z přehradního mola dolů, kluci na ně volali, že na stranu do přehrady to umí každý ať to zkusí na druhou stranu.

Nakonec jsme zastavili až pod pastvinským mostem, kde jsme odhodili svršky a naskákali do vody.

Po dalších několika kilometrech jsme si udělali přestávku u Pašerácké lávky, kterou jsem si chtěl prohlédnout naživo, protože mi sloužila jako vzor pro plánovanou stavbu mostku v Dolánkách. Kluci toho hned využili a chladili si rozpálená chodidla a koukali na dvě dvojice, které si koupel ve vodě zpříjemňovali pitím vína a kouřením jedné nejmenované rostliny.

Další hodinu jsme šlapali jen do kopce a míjeli jeden řopík za druhým, zastavili jsme až  v osadě Panská pole, kde nám místní dobrodinec z č.p. 425 načepoval vodu, díky chlape !!

Pak jsme hned pokračovali až k pevnosti Hanička, kterou jsme prostě nemohli minout a kde jsme narazili na četu prvorepublikových vojáků, která tu stanovala.

Ten vojín v podlíkačkách nás vyfotil a pak se běžel obléknout na nástup.

No a od Haničky to bylo už jen pár kilometrů na Anenský vrch, místo našeho noclehu. Po výjezdu k rozhledně jsme se okamžitě pustili do zásob z domova. Jídlo bylo různorodé, od chleba se šunkou přes chleba se salámen po chleba s tuňákem. Největší hit byla ovšem rýže s arašídy!

S heslem, jak si kdo ustele, tak si i lehne ( a vyspí se), jsme si po večeři začali připravovat místa na spaní. Olda si postavil lehký přístřešek, já s Robem stan a Martinové to vzali zostra a spali pod širým nebem.

Velkou odměnou nám byl rozhled po večerních vršcích.

Po západu slunce, jsme zalezli do spacáků a usnuli spánkem bohatýrů.

Ráno při snídani jsme si sdělovali noční dojmy. Martinové se přesunuli do vrcholku rozhledny, protože v noci pršelo a Olda nám vyprávěl o návštěvě nočního jezdce, který přijel na kole a baterkou slídil po vrcholu.

Po snídani jsme vše zabalili a vyrazili směr Masarykova chata.

Cesta po hřebeni byla jako na houpačce chvíli nahoru a pak zase dolů, ale po cestě jsme téměř nikoho nepotkali a tak se jelo opravdu moc pěkně. Přes Velkou Deštnou (Děsnou, jak říkal Olda), nejvyšší vrchol hor jsme se přehoupli jako nic a už před námi stála Masarykova chata, kde jsme se decentně občestvili a vyrazili dále.

Po sjezdu k Šelišskému mlýnu, následoval výjezd do posledního sedla Orlických hor a pak několikakilometrový sjezd do Olešnice v O.h., tam jsme se rozloučili s O. horami a pokračovali k našemu cíli v Novém Městě nad Metují. Cesta po červené, kolem řeky, byla skvělá a všichni jsme si ty poslední kilometry náležitě úžili.

V Novém Městě jsme hned po vjezdu narazili na hřbitovní studnu a tak jsme neváhali a řádně se umyli a převlékli, aby nás nevyhodili z vlaku.

No a náš přejezd Orlických hor jsme nemohli zakončit jinak než půllitrem piva v nádražní restauraci. Také jsme udělali součet ujetých kilometrů a  nastoupaných výškových metrů, výsledek je 110km a 2111m, pořádná porce s batohy na zádech!

Já jsem svůj “pud” uspokojil a myslím, že i klukům se to líbilo. Tak moc díky za tu sdílenou radost a snad zase příště, myslím, že bych o pár místech věděl…

Díky moc

Jarda