Co Vám budu povídat, loňský přejezd Orlických hor nás všechny namlsal a už na podzim jsem přemýšlel, kam příště.
A jednu lokalitu jsem našel a jak už asi tušíte, byl to Český les, pohraniční pásmo – po léta uzavřená oblast a v minulosti domov hrdých Chodů, kteří strážili naše hranice. Start v Mariánských lázních a konec v Domažlicích a mezitím krásný kus cesty skrz lesy a louky.

V pondělí 4.7. se nás na Hlavním nádraží sešlo pět a jen jeden člen výpravy byl nový, jinak jsme byli stejná sestava jako loni, tak nám to putování zachutnalo.

Cesta probíhala klidně a bezproblémově. Snad jen Mao C’tung, který cestoval s námi do Plzně nás rozveseloval, ještě, že už vypadl, co kluci? 😉

V Mariánkách jsme díky českobrodskému Martinovi, našli kemp za pět minut a hned jsme se začali seznamovat s místními. Kluci si byli prohlédnout místní Kaufland a prý takto vybílený obchod neviděli 25 let, takže přivezli jen dvě veky, nic jiného tam prostě nebylo!

K vekám jsme si každý objednal něco lehkého, na výběr byla krkovice, tlačenka, klobása a hermelín, takže dietní strava a v klidu jsme popili místní Chodovar a nějaký Prazdroj.

Po večerní obhlídce terénu, jsme usoudili, že pro nás bude úplně nejlepší, když se místo do kempu, schováme na tribuně plochodrážního stadionu, sice tvrdé spaní, ale ráno budeme v suchu a jak řekli tak udělali.. Jen ta noční eskapáda s rozvášněným párem, který si pro svou milostnou chvilku vybral stejné místo, kde jsme spali, některé pobouřila, zbytek by neprobudil ani výstřel z děla..

Ranní snídaně na benzínce a vzhůru směr Domažlice.

První zastávka byla na Panské rozhledně, která svojí výškou 55m značně převyšovala okolní stromy.

Pak jsme se již nerušeně začali drápat do vyšších nadmořských výšek. V některých místech, bylo slovo drápat opravdu výstižné.

Oběd jsme naplánovali ve vísce Branka, kde kromě spadlého stavení bylo jen pár chatek a hospoda. Jenže na dveřích místní putyky byla cedulka, dnes otevíráme až v 16:00, taková zrada. Takže rychle náhradní plán a hurá do Svobodky, kde jsme našli skvělý hostinec a penzion U Soudku a dali si výborný zelný karbanátek.

Pak někdo chytrý navrhl (já), že když už jsme na dostřel k Tachovu, tak bychom se mohli podívat na jízdárnu Světce. No jízdárna byla zvenku zajímavá, ale jinak zavřená a pětikilometrová zajížďka za to opravdu nestála.

Takže zpět na naše oře a hrr na rozhlednu Havran.

Takhle se to řekne, ale nastoupat ty metry, nebyl žádný špás. Rozhledna Havran leží v nadmořské výšce 894m a je to jedno z nejodlehlejších míst naší republiky.

Společné foto.

Krásný rozhled, nám tu dřinu vynahradil.

Českobrodský Martin byl úplně dojatý, že se mu podařilo dojet na vytoužený vrchol..

Další zastávkou byl hraniční přechod Rozvadov, který jsem vždy projížděl jen autem a říkal si, že tu jsou moc hezké kopce a hle už po nich jedu.

Pomalu se začal přibližovat cíl cesty prvního dne, obec Rybník. Jenže to by nebylo to správné bikování, kdyby se nám do cesty nepostavil kopec s výškou kolem 800n.m. nad mořem a s 500n.m. to na 7km sakra bolelo.

Nicméně do Rybníku jsme dorazili všichni a obec se nám za naši námahu bohatě odvděčila. Nejdříve jsme našli perfektní koupání a také místo pro nocleh, takže jsme tam okamžitě všichni naskákali a umyli ze sebe pot a prach a pak jsme se dosyta najedli v místní restauraci.

Ještě než se setmělo jsme leželi ve spacácích a přemýšleli co nás čeká zítra. Dnešní porce byla 115km a 1800m převýšení.

V noci nás pak navštívila pětice opilých mladistvých, kteří se chtěli vykoupat. Za hlasitého povzbuzování se dvě dívčiny ponořily do studené vody a zbytek to komentoval, zážitek z kategorie “To snad není možné”..

Ráno jsme náš bivak zabalily a kluci Vám řeknou jak to v noci bylo..

V Rybníce jsme se nasnídali a vyrazili na Čerchov, vrchol čnící nad okolními kopci a svou výškou 1042n.m. vzbuzující respekt nás nenechal v klidu a už první metry stoupání naznačily, že to nebude procházka růžovým sadem. Cesta vedla napřímo přes vrstevnice a některé úseky měli 25% stoupání a to už bylo na hranici výjezdnosti, ale dobrá nálada nás neopouštěla.

Nicméně na vrchol jsme dojeli všichni. Následovala obvyklý výstup na rozhlednu, pár fotek, nějaká ta limonáda a pak už sešup do Domažlic.

Fotka v cíli.

Výlet to byl opravdu povedený, žádná technická komplikace, žádný defekt. Bloudili jsme jen trochu. Celý kraj je krásný a opravdu zapomenutý, v některých úsecích jsme jeli po turistické červené a cesta byla zarostlá, tak opuštěný ten kraj je. V celých horách jsme potkali do 15 lidí.

Kluci moc díky za společnost a nemusíte se bát, už jsem našel další nenavštívenou lokalitu, která se vám bude MOC líbit!!

Fotogalerie je na Flickru

Jarda

Nevím jak ve Vás, ale ve mně dřímá neustálý “pud” prozkoumávat nové cesty a místa. Je celkem jedno jestli je to neprozkoumaná stezka mezi vesnicemi 5 km od domu či vršek hory 1000 km odsud. Ta radost z nového je vždy stejná. No.. možná trochu větší, když je to ta hora, ale jen o trochu.

Tak tento “pud” mi už hodně dlouhou dobu říkal, že jsem nikdy nebyl v Orlických horách a že bych se tam měl vypravit. No dobře povídám a jelikož necestuji rád sám (sdílená radost je dvojnásobná radost), řekl jsem o tom mém puzení ještě několika přátelům a ejhle další čtyři se připojili.

Takže jsme naplánovali termín, sbalili spacáky, připravili kola a v sobotu 18.7. ráno jsme se sešli v Kolíně na nádraží.

Cesta do České Třebové, našeho výchozího bodu proběhla bez nejmenšího zádrhelu a za dvě hodiny jsme již stáli před nádražím a rozhlíželi jsme se po vhodném startovním bodu. Ten jsme našli velice záhy a to nedalekou kavárnu 59metrů, kde jsme nad kávou našli ideální trasu pro první část cesty do Letohradu.

Cestou jsme se ještě zastavili u Horákovy kaple sv. Panny Marie, kde pramení zázračný pramen mládí a mladické svěžesti a čirou náhodou tam potkali praprapravnučku stavitele pana Duška a její dcera paní Eliška nás vyfotila u vchodu a na fotce zanechala nesmazatelný otisk.

Poté jsme již bez velkých přerušení dorazili do Letohradu, kde nás na zámku čekal velice příjemný oběd.

Z plodného rozhovoru, který probíhal při čekání na jídlo, snad jen vypíchnu Martinovu větu: Nejsou války, rodí se blbečkové!

Plně nasyceni jsme vyrazili dále. Hnala nás představa koupání ve vodní nádrži Pastviny. Po cestě  jsme potkávali účastníky závodu Tour de Biere, kteří evidentně už závod dokončili. Dalo se to poznat jednoduše, byli totiž úplně namol. Dva dokonce skákali z přehradního mola dolů, kluci na ně volali, že na stranu do přehrady to umí každý ať to zkusí na druhou stranu.

Nakonec jsme zastavili až pod pastvinským mostem, kde jsme odhodili svršky a naskákali do vody.

Po dalších několika kilometrech jsme si udělali přestávku u Pašerácké lávky, kterou jsem si chtěl prohlédnout naživo, protože mi sloužila jako vzor pro plánovanou stavbu mostku v Dolánkách. Kluci toho hned využili a chladili si rozpálená chodidla a koukali na dvě dvojice, které si koupel ve vodě zpříjemňovali pitím vína a kouřením jedné nejmenované rostliny.

Další hodinu jsme šlapali jen do kopce a míjeli jeden řopík za druhým, zastavili jsme až  v osadě Panská pole, kde nám místní dobrodinec z č.p. 425 načepoval vodu, díky chlape !!

Pak jsme hned pokračovali až k pevnosti Hanička, kterou jsme prostě nemohli minout a kde jsme narazili na četu prvorepublikových vojáků, která tu stanovala.

Ten vojín v podlíkačkách nás vyfotil a pak se běžel obléknout na nástup.

No a od Haničky to bylo už jen pár kilometrů na Anenský vrch, místo našeho noclehu. Po výjezdu k rozhledně jsme se okamžitě pustili do zásob z domova. Jídlo bylo různorodé, od chleba se šunkou přes chleba se salámen po chleba s tuňákem. Největší hit byla ovšem rýže s arašídy!

S heslem, jak si kdo ustele, tak si i lehne ( a vyspí se), jsme si po večeři začali připravovat místa na spaní. Olda si postavil lehký přístřešek, já s Robem stan a Martinové to vzali zostra a spali pod širým nebem.

Velkou odměnou nám byl rozhled po večerních vršcích.

Po západu slunce, jsme zalezli do spacáků a usnuli spánkem bohatýrů.

Ráno při snídani jsme si sdělovali noční dojmy. Martinové se přesunuli do vrcholku rozhledny, protože v noci pršelo a Olda nám vyprávěl o návštěvě nočního jezdce, který přijel na kole a baterkou slídil po vrcholu.

Po snídani jsme vše zabalili a vyrazili směr Masarykova chata.

Cesta po hřebeni byla jako na houpačce chvíli nahoru a pak zase dolů, ale po cestě jsme téměř nikoho nepotkali a tak se jelo opravdu moc pěkně. Přes Velkou Deštnou (Děsnou, jak říkal Olda), nejvyšší vrchol hor jsme se přehoupli jako nic a už před námi stála Masarykova chata, kde jsme se decentně občestvili a vyrazili dále.

Po sjezdu k Šelišskému mlýnu, následoval výjezd do posledního sedla Orlických hor a pak několikakilometrový sjezd do Olešnice v O.h., tam jsme se rozloučili s O. horami a pokračovali k našemu cíli v Novém Městě nad Metují. Cesta po červené, kolem řeky, byla skvělá a všichni jsme si ty poslední kilometry náležitě úžili.

V Novém Městě jsme hned po vjezdu narazili na hřbitovní studnu a tak jsme neváhali a řádně se umyli a převlékli, aby nás nevyhodili z vlaku.

No a náš přejezd Orlických hor jsme nemohli zakončit jinak než půllitrem piva v nádražní restauraci. Také jsme udělali součet ujetých kilometrů a  nastoupaných výškových metrů, výsledek je 110km a 2111m, pořádná porce s batohy na zádech!

Já jsem svůj “pud” uspokojil a myslím, že i klukům se to líbilo. Tak moc díky za tu sdílenou radost a snad zase příště, myslím, že bych o pár místech věděl…

Díky moc

Jarda

Náš kamarád Karel, který nás bude provázet z Brandýsa na Říp, nám poslal tuto ochutnávku:

Zdrávi buďte hoši a dámy
Jeden patron, přišed s myšlenkou sledovat stopu praotcovu. Vydav se tedy dnes tím směrem, pár obrazů zaznamenal jsem. Kvalita však nevalná jest, stejně jako přístroj, jenž obraz tvoří. Na kvalitu nehleďte, však obsah vnímejte. Komu moře asfaltu je vhod, ten zkrátka nepřijde, kdo je však  pěšinou v trávě zván, také bude rád. Kdo technicky zdatným jest, pár místy jistě potěší se. A konečně snad, koho cesty rovné nudí, jeden kopec vprostřed cesty čeká naň. Krčma u cesty je milá vždy, jen mokem pěnivým se šetřit musí, aby poutníci pak mohli dál. Urazil jsem jenom cesty kus, jenž podle vody vede, však celá pouť je plná krás. Pojďme tedy na cestu se dát.

Karel

V neděli 22.6. v sedm hodin ráno jsme se čtyři stateční vydali vstříc velkému dobrodružství. Původní cíl, dojet až na Orlík, jsme museli zrušit, protože se nám nepodařilo zajistit zpětný odvoz kol. Naplánovali jsem tedy novou trasu a to přes tři řeky – Sázavu, Vltavu a Berounku.

První kilometry směrem na Jevany jsme zdolali lehce a rychle. První zásek byl kopec na Ondřejov, stoupání je tam prudké a naše čtveřice se pěkně rozkouskovala. Naštěstí na každém kopci se čekalo, takže první měli vždy plno času si rozdělat ohýnek a opéct si buřta než dojeli ostatní. 😀

Za Ondřejovem jsme sjeli k Sázavě a podél ní pokračovali směrem ke Kamennému přívozu.

Cestou jsme projížděli obcí Nespeky, kde si Lukáš ověřil, že jim ten internet opravdu sviští!

V Týnci nad Sázavou jsme si dali ve “skvělé” třetí cenové restauraci U Vrtíšků oběd, který se mi chtěl dostat ze žaludku ještě za dvě hodiny a poté vyrazili dál.

Za Kamenným přívozem jsme trochu lekli, že jsme zabloudili a dorazili až k našim jižním sousedům, ale byl to planý poplach, nebyla to státní hranice, ale obec Rakousy.

Poté následoval sjezd do Štěchovic, kde jsme byli v půli cesty a pozdravili naši druhou řeku Vltavu.

Ze Štěchovic vede krásná cesta podél říčky Kocáby a podél ní jsme dojeli až do Mníšku pod Brdy, kde jsme doplnili zásoby v místní cukrárně.

Poté nás už čekal jen brdský hřeben a sjezd k řece Berounce. Podél ní jsme pak dojeli až na Masarykovo nádraží a tam zakončili naši jízdu.

Celkem to bylo 125km s převýšením 1900m. Počasí nám přálo, nebylo vedro a přes jednu malou přepršku (hned jsem dostal sežrat, že pokaždé když naplánuji výlet, tak prší) 🙂 nám nepršelo. Nepotkal nás ani žádný technický defekt, takže myslím, že můžu mluvit za všechny když řeknu, že nám to vyšlo na jedničku.

Díky a snad za rok konečně vyrazíme na Orlík!! 😀

Chystáme další jízdu! Tentokrát na horských kolech. Bude to velké a bude to až na Orlík! 🙂 Kdo by jste chtěl jet, prosím o nahlášení účasti týden předem, to kvůli zpětnému odvozu lidí a kol. Nenechte si újít dobrodružnou cestu plnou bloudění, velkých kopců a krásných výhledů. Vyrážíme 22.6. v 7:00 od kostela sv. Gotharda. Trasu upřesníme během 14 dní.

Po letošních záplavách jsme přehodnotili cíl bikové vyjížďky a místo Karlštejnu jsme vybrali Konopiště.

START: 30.6. v 7:00 od sochy Prokopa Holého

TRASA:

Budeme vyjíždět z Českého Brodu přes Jevany, Ondřejov, Čerčany, Poříčí nad Sázavou do Konopiště. Zpátky přes Benešov, Chocerady, Stříbrnou Skalici, Oplany, Kostelec nad Č. Lesy zpět do Českého Brodu.