Co Vám budu povídat, loňský přejezd Orlických hor nás všechny namlsal a už na podzim jsem přemýšlel, kam příště.
A jednu lokalitu jsem našel a jak už asi tušíte, byl to Český les, pohraniční pásmo – po léta uzavřená oblast a v minulosti domov hrdých Chodů, kteří strážili naše hranice. Start v Mariánských lázních a konec v Domažlicích a mezitím krásný kus cesty skrz lesy a louky.

V pondělí 4.7. se nás na Hlavním nádraží sešlo pět a jen jeden člen výpravy byl nový, jinak jsme byli stejná sestava jako loni, tak nám to putování zachutnalo.

Cesta probíhala klidně a bezproblémově. Snad jen Mao C’tung, který cestoval s námi do Plzně nás rozveseloval, ještě, že už vypadl, co kluci? 😉

V Mariánkách jsme díky českobrodskému Martinovi, našli kemp za pět minut a hned jsme se začali seznamovat s místními. Kluci si byli prohlédnout místní Kaufland a prý takto vybílený obchod neviděli 25 let, takže přivezli jen dvě veky, nic jiného tam prostě nebylo!

K vekám jsme si každý objednal něco lehkého, na výběr byla krkovice, tlačenka, klobása a hermelín, takže dietní strava a v klidu jsme popili místní Chodovar a nějaký Prazdroj.

Po večerní obhlídce terénu, jsme usoudili, že pro nás bude úplně nejlepší, když se místo do kempu, schováme na tribuně plochodrážního stadionu, sice tvrdé spaní, ale ráno budeme v suchu a jak řekli tak udělali.. Jen ta noční eskapáda s rozvášněným párem, který si pro svou milostnou chvilku vybral stejné místo, kde jsme spali, některé pobouřila, zbytek by neprobudil ani výstřel z děla..

Ranní snídaně na benzínce a vzhůru směr Domažlice.

První zastávka byla na Panské rozhledně, která svojí výškou 55m značně převyšovala okolní stromy.

Pak jsme se již nerušeně začali drápat do vyšších nadmořských výšek. V některých místech, bylo slovo drápat opravdu výstižné.

Oběd jsme naplánovali ve vísce Branka, kde kromě spadlého stavení bylo jen pár chatek a hospoda. Jenže na dveřích místní putyky byla cedulka, dnes otevíráme až v 16:00, taková zrada. Takže rychle náhradní plán a hurá do Svobodky, kde jsme našli skvělý hostinec a penzion U Soudku a dali si výborný zelný karbanátek.

Pak někdo chytrý navrhl (já), že když už jsme na dostřel k Tachovu, tak bychom se mohli podívat na jízdárnu Světce. No jízdárna byla zvenku zajímavá, ale jinak zavřená a pětikilometrová zajížďka za to opravdu nestála.

Takže zpět na naše oře a hrr na rozhlednu Havran.

Takhle se to řekne, ale nastoupat ty metry, nebyl žádný špás. Rozhledna Havran leží v nadmořské výšce 894m a je to jedno z nejodlehlejších míst naší republiky.

Společné foto.

Krásný rozhled, nám tu dřinu vynahradil.

Českobrodský Martin byl úplně dojatý, že se mu podařilo dojet na vytoužený vrchol..

Další zastávkou byl hraniční přechod Rozvadov, který jsem vždy projížděl jen autem a říkal si, že tu jsou moc hezké kopce a hle už po nich jedu.

Pomalu se začal přibližovat cíl cesty prvního dne, obec Rybník. Jenže to by nebylo to správné bikování, kdyby se nám do cesty nepostavil kopec s výškou kolem 800n.m. nad mořem a s 500n.m. to na 7km sakra bolelo.

Nicméně do Rybníku jsme dorazili všichni a obec se nám za naši námahu bohatě odvděčila. Nejdříve jsme našli perfektní koupání a také místo pro nocleh, takže jsme tam okamžitě všichni naskákali a umyli ze sebe pot a prach a pak jsme se dosyta najedli v místní restauraci.

Ještě než se setmělo jsme leželi ve spacácích a přemýšleli co nás čeká zítra. Dnešní porce byla 115km a 1800m převýšení.

V noci nás pak navštívila pětice opilých mladistvých, kteří se chtěli vykoupat. Za hlasitého povzbuzování se dvě dívčiny ponořily do studené vody a zbytek to komentoval, zážitek z kategorie “To snad není možné”..

Ráno jsme náš bivak zabalily a kluci Vám řeknou jak to v noci bylo..

V Rybníce jsme se nasnídali a vyrazili na Čerchov, vrchol čnící nad okolními kopci a svou výškou 1042n.m. vzbuzující respekt nás nenechal v klidu a už první metry stoupání naznačily, že to nebude procházka růžovým sadem. Cesta vedla napřímo přes vrstevnice a některé úseky měli 25% stoupání a to už bylo na hranici výjezdnosti, ale dobrá nálada nás neopouštěla.

Nicméně na vrchol jsme dojeli všichni. Následovala obvyklý výstup na rozhlednu, pár fotek, nějaká ta limonáda a pak už sešup do Domažlic.

Fotka v cíli.

Výlet to byl opravdu povedený, žádná technická komplikace, žádný defekt. Bloudili jsme jen trochu. Celý kraj je krásný a opravdu zapomenutý, v některých úsecích jsme jeli po turistické červené a cesta byla zarostlá, tak opuštěný ten kraj je. V celých horách jsme potkali do 15 lidí.

Kluci moc díky za společnost a nemusíte se bát, už jsem našel další nenavštívenou lokalitu, která se vám bude MOC líbit!!

Fotogalerie je na Flickru

Jarda